Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

Prosinec 2017

Jak se prchá z domu

30. prosince 2017 v 0:42 | Velbloud
Kalvárie osamostatňování a o tom, jak snadné je prodat svou duši.
.
.

Co mám proti slitování a odpouštění

29. prosince 2017 v 21:45 | Velbloud
V rovných mezilidských vztazích? Všechno.
.

Svině zvaná C-PTSD

29. prosince 2017 v 1:07 | Velbloud
Hovadina číslo 7 256 987: "Šílím celý život, ale teď se osamostatním a jsem pohodě. Nic se nestalo a jedu dál."
.
.

Psychologické násilí a manipulace

28. prosince 2017 v 19:54 | Velbloud
.
Ne všechny nástroje komunikace jsou čisté a ne všechny prostředky k získání toho, co chceme jsou fér.

Nejen minulost, ale životní styl, bejby

27. prosince 2017 v 22:01 | Velbloud

.
Uzavřela jsem sázku se ségrou. Že si nikdy nenabrnknu nikoho, kdo by byl jako náš taťka. Žádnou bližší představu jsem neměla, jen to, že musí být naprosto ale úplně jiný. Někdo, s kým si budu rozumět, kdo si mě bude vážit a kdo mě docení takovou, jaká jsem. Hahaha, řehtaly se tomu sudičky ještě předtím, než jsem vůbec uměla chodit. Hahaha, ty huso! Kdyby to bylo takhle jednoduché.

Ani můj cirkus, ani moje opičky

27. prosince 2017 v 18:09 | Velbloud
O tom, jak jsem přestala zachraňovat lidi.
.

Jedno velké rodinné divadlo

27. prosince 2017 v 0:43 | Velbloud
Ve funkční rodině má každý své místo. Každý má hlas a plní svou přirozenou roli - rodiče jsou rodiči a děti mohou bez obav být dětmi. V nefunkční rodině to tak ale není. Potřeby dětí se musí přizpůsobovat emočním potřebám rodičů a většinou veškerá energie padne na zamaskování toho, jak moc to tady neklape... Každý má svou roli. A běda jak ji neplní.
.

Ehm...

26. prosince 2017 v 23:16 | Velbloud
Jelikož mi Vánoce neuvěřitelně lezou krkem, dám sem radši obrázek Al Pacina. Tak.
.
.

Kdo je Velbloud

23. prosince 2017 v 11:42 | Velbloud
To by Velbloud taky rád věděl...


Jenom můj problém?

22. prosince 2017 v 22:45 | Velbloud

.
Jedna věc mě už dávno zaráží. A to, jak často se setkávám s naprostým nepochopením u lidí, kteří trpí úplně stejným problémem. Většinou to začne tak, že mi jsou z nějakého důvodu sympatičtí. Postupem rozhovoru v duchu tipuji, jestli problém bude mamka, otec, nebo oba, případě ještě někdo další. Většinou se trefím. A víte co? Dotyčný to většinou vůbec netuší. Zatímco v anglicky mluvícím světě existují stovky blogů dospělých dětí alkoholiků nebo narcistických rodičů, existojí fóra, online poradny a místa, kam člověk může napsat anonymně jen tak pro radu a podporu a narazí na hromady lidí, kteří si prošli tím samým, u nás jsem nenašla na tohle téma vůbec nic. Jak se říká, když zahříváte vodu v hrnci s žábou pomalu, nepozná nebezpečí a nevyskočí. Zdá se mi, že vzhledem k tomu, jak uzavřený je náš národ, je naše země zemí vařených žab.