Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

Ani můj cirkus, ani moje opičky

27. prosince 2017 v 18:09 | Velbloud
O tom, jak jsem přestala zachraňovat lidi.
.

.
Tohle není povídání o tom, že bych se rozhodla všem lidem v nouzi hodit bobek na hlavu a jít si hrabat na svým vlastním písečku. Tohle kouzelné polské přísloví mi vždycky v těžké chvíli připomene, že na sebe nemůžu brát odpovědnost ostatních. Je to totiž zatracně těžké, pro nás, kteří jsme se celý život snažili zajistit jakés takés emoční zázemí svým mladším sourozencům, kryli je a utěšovali, když došlo k pohromě, a zároveň se po nás vyžadovalo nést emoční břímně rodičů, kteří sami potřebovali nonstop ujišťovat o svojí potřebnosti. Bývaly časy, kdy jsem neměla z vlastního života nic. Vůbec nic, protože jsem všechny svoje síly rozdala okolo, jak se po mně taky vyžadovalo a já už jich pak neměla ani dost na to, vzpomenout si, jaké to vlastně byly ty moje přání a potřeby. A to je průšvih. Je to nejenom nezdravé, ale i toxické pro okolí. Nikdo nestojí o samozvané mesiáše.

Tady to ale nekončí. Jako všechno, co jsme se naučili v původní rodině, je to dědictví pěkně na celej život. A proto pokaždé, když mě někdo staví do role, ve které bych brala odpovědnost za jeho život, touží po zachránci, utěšiteli nebo bůhví po čem, i kdybych tisíckrát chtěla skočit na to volné místo, dám si pomyslnou facku a opakuju v duchu: tohle není můj cirkus a nejsou to moje opičky! Můžu radit, když se mě někdo zeptá a o radu má opravdu zájem. Tím jsem svou roli splnila a dál ať si svoje opice cvičí každý podle svého.
.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama