Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

Jak se prchá z domu

30. prosince 2017 v 0:42 | Velbloud
Kalvárie osamostatňování a o tom, jak snadné je prodat svou duši.
.
.

Oficiální odchod z domova byl asi jeden z nejtěžších kroků, jaké jsem v životě zatím udělala (a se sestrou to teď bylo ještě mnohem horší). Moc špatně se to popisuje. Jakkoli je ostuda, že ještě ve svých 23 letech bydlíte u rodičů a celý svůj život jste neměli nejen vlastní pokoj, ale ani vlastní sukromý koutek, v situaci, kdy se ve vaší výchově podnikala odmalička opatření, abyste skončili na rodičích co nejvíc závislí, jde to zatraceně ztuha a prostě to nejde naráz. Proto jsem na to rodiče připravovala kapku po kapce všeho všudy rok a půl. A víte k čemu to bylo? K prdu! Oni totiž vůbec neocení, když někdo bere ohled na jejich city a každou jemnou narážku prostě zabijí, případně vykryjí jinou naprosto bezohlednou a bezcitnou obranou a prostě to skončí katastrofou a pláčem i kdybyste se předtím roztrhali na cucky.

Vystřídali úplně všechny druhy odporu, jaké si člověk vůbec dokáže představit. Nejdřív absolutní odmítání celé možnosti, že bych třeba vůbec před svatbou chtěla bydlet jinde. 18. století, evidentně. "Dokud se nevdáš, budeš každý den v půl dvanácté doma." (Kolik že mi je let?) Potom zděšení a slzy. Potom ignorace. Potom se předstíralo, že se na celou věc zapomnělo. Potom nabídka, že se ta hranice půl dvanácté posune nebo třeba i zruší. Potom blahoslonnost a očekávání mého návratu (neměla jsem totiž skoro co jíst). Přesvědčování, že to bez nich finančně neutáhnu. Vyžadované každodenní telefonáty (přičemž volat musím vždycky já). Bolavá ruka. Výhružky utrápením se. Stížnosti na osamělost a pozvánky na společný večer dvakrát týdně, bez ohledu na můj program. Každodenní zprávy na facebooku. Potom zděšení a uraženost. Pak křik a obviňování. Šílená ukřivděnost. Teď jsme ve fázi "studená válka", zatímco si už stihli postěžovat všem příbuzným, tudíž mě zbytek rodiny nenávidí. Prý jsem "sešla z cesty". Jsou vysoce nespokojení s mojí dočasnou prací prodavačky, která jim podle všeho není dost dobrá (Aniž by se na to kdokoli ptal.) Prý si nezasloužili, abych se na ně takhle vykašlala. Jak mi prý může být jedno, když se rodiče takhle strašně trápí. A jako hlavní průvodní znak mého prvotního přání po vlastním životě se táhne jako tenká červená nit absolutní nemožnost jakkoli se s nimi rozumně domluvit. Je to k úplně zbláznění.

Je to asi zatím úplně nejhorší období mého života. Když jsem se pokusila vysvětlit, že budu volat domů když se mi bude chtít a ne z povinnosti, to znamená v libovolný den jednou týdně a že ta možnost by mohla platit oboustranně, rozpoutala jsem doslova kalamitu. Prý se mi nebudou přizpůsobovat.

Úplně nejhorší je, že si často prostě nevím rady. Podstatou BPD je, že se strašně bojí opuštěnosti. Popisuje se to mimo jiné v knize autorů Kreismana a Strause "I hate you, don't leave me: Understanding the Borderline Personality". Podstatou NPD je, že když nemá kontrolu nad svým self-objektem (na své blízké pohlíží, jako rozšíření vlastní osoby), propadá úzkostem, paranoie a depresi. Normální rodič prožívá odchod dítěte těžko. Pro naše to je nepředstavitelné. Ale co s tím můžu dělat já? Navrhla jsem návštěvu terapeuta, protože já fakt nejsem profesionál a nevím, a okamžitě ze mě udělali cvoka. A ještě to rozšířili. A to je přesně kořen mého pocitu z dětství - nemůžu žít doma a nemůžu žít jinde. Prostě pro mě evidentně na světě neexistuje místo.

Takhle to aspoň člověk vnímá do té doby, než si načte o tom, jak se pokládají asertivní hranice, že každý má právo bránit svou osobnost, své názory a své soukromí, že ustupovat manipulaci je nezdravé pro všechny a že obhajování vlastních hranic neznamená, že někoho nemáme rádi. Ale byla to fuška přátelé, to vám teda řeknu... Zabralo to mnoho hodin četby a sledování youtube terapií a ještě teď je mi z toho fakt nanic.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 30. prosince 2017 v 1:18 | Reagovat

Túto situáciu poznám dosť dobre a zažila som ju už niekoľkokrát. Nič príjemné ale chce to len vydržať. Nič iné nepomôže...
Veľa šťastia

2 Velbloud Velbloud | Web | 2. ledna 2018 v 14:47 | Reagovat

[1]: Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama