Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

Jenom můj problém?

22. prosince 2017 v 22:45 | Velbloud

.
Jedna věc mě už dávno zaráží. A to, jak často se setkávám s naprostým nepochopením u lidí, kteří trpí úplně stejným problémem. Většinou to začne tak, že mi jsou z nějakého důvodu sympatičtí. Postupem rozhovoru v duchu tipuji, jestli problém bude mamka, otec, nebo oba, případě ještě někdo další. Většinou se trefím. A víte co? Dotyčný to většinou vůbec netuší. Zatímco v anglicky mluvícím světě existují stovky blogů dospělých dětí alkoholiků nebo narcistických rodičů, existojí fóra, online poradny a místa, kam člověk může napsat anonymně jen tak pro radu a podporu a narazí na hromady lidí, kteří si prošli tím samým, u nás jsem nenašla na tohle téma vůbec nic. Jak se říká, když zahříváte vodu v hrnci s žábou pomalu, nepozná nebezpečí a nevyskočí. Zdá se mi, že vzhledem k tomu, jak uzavřený je náš národ, je naše země zemí vařených žab.


Myslím, že o problémech se mluvit musí. Je to vlastně jeden z důvodů, proč jsem si založila tenhle blog. Sama mám zkušenost, že právě emoční manipulace často zůstává nepojmenovaná a ten, kdo se nechá izolovat, vlastně svůj boj už napůl prohrál. Když jsem objevila blogy ostatních lidí se stejnými problémy přineslo mi to úlevu, jaká se nedá ani pojmenovat.

Slovy klasika - narcistická rodina je jako krásné jablko s červem uvnitř. A je to pravda. Není nikdo, kdo by si tolik potrpěl na imidž, jako člověk s narcistickými rysy a jelikož své okolí vidí jako rozšíření své vlastní osoby, musí vypadat dokonale i celá jeho rodina. Od malička se učíme pravidla typu "špinavé prádlo se má prát doma", "tohle nikde nevykládej, to jsou naše záležitosti", nebo "tohle radši neříkej ani kamarádům ve škole". Hrajeme předepsanou roli aby i okolí téhle iluzi uvěřilo. Děláme to ze strachu a z pocitu, že jsme to své narcistické rodině přece dlužni. Ale proč? Copak je to naše vina, že rodina neklape? To že problém pojmenujeme pravým jménem, neznamená, že své rodiče nemáme rádi. Naopak, je to první krok k tomu, příjmout je takové, jací opravdu jsou, přestat se přetvařovat a nenechat se dál manipulovat a využívat. Abychom dál už nedávali otěže vlastního života do rukou někoho jiného. My za sebe zodpovědnost převzít dokážeme. Proč bychom měli lhát, abychom vypadali lepší? Nejsme snad dostatečně dobří takoví, jací jsme? I se všemi nedostatky? Je to nezdravé, přátelé. My, děti z narcistických rodin se nemáme za co stydět. Byli jsme často terči nehezké kritiky. Celý život vyrůstáme v prostředí, kde nikdy nejsme dost. Ale to všechno je iluze. Manipulace. Hloupá narcisova hříčka, aby měl kontrolu nad svým stádečkem a užíval si svojí chorou hru moci. Nemusíme to baštit. Můžeme si říkat co chceme, kde chceme a komu chceme. Světe div se - nikdo nemá právo nás soudit za nic z toho. A z vlastní zkušenosti vím, že opravdoví ryzí lidé svoje okolí nesoudí.

Protože už jenom to uvědomit si pravdu vyžaduje obrovskou odvahu a člověk k tomu nesbírá sílu zrovna krátkou dobu... A právě rozhodnutí vystoupit z té mlhy předstírání je prvním krokem ke spokojenosti a normálnímu životu, který si zasloužíme stejně jako kdokoli jiný.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama