Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

Kdo je Velbloud

23. prosince 2017 v 11:42 | Velbloud
To by Velbloud taky rád věděl...


Když byl Velbloud ještě prtě, žil si vlastně docela spokojeně, v jednom kuse mluvil a kromě svých oblíbených knížek toho moc nepotřeboval. Do mých čtyř let jsme bydleli v přízemí pronajatého domku na kraji Prahy, potom jsme se přesunuli k prarodičům do města, kvůli nájmu. Byt byl maličký a vzhledem k tomu, že soužití neuvěřitelně neklapalo, prchali jsme zase na venkov. Tam jsme si pobyli půl roku a stěhovali se znovu. Byt, kde jsme se sestrou vyrůstaly byl v přízemí paneláku a byl pro pětičlennou rodinu (později se narodil ještě brácha) neuvěřitelně mrňavý. To by ještě tolik nevadilo, kdyby zbytek domáctnosti ctil aspoň základní prvky autonomie svých dětí. Kontroly pořádku perfekcionalistickým otcem a pravidelnè zkoušení z učiva do školy (ve škole jsem nikdy problémy neměla a na tyhle akce jsem se musela učit extra, jelikož můj táta zásadně vyžadoval látku zpaměti), provázené divokými hádkami a křikem se opakovaly každý týden až do mých devatenácti let. Všechny moje protesty a nářky se smetly ze stolu frází "až budeš mít vlastní děti, ještě mi poděkuješ". (No to určitě...) Kromě toho akce "pomoc s přípravou do školy" vyžadovala samozřejmě celý víkend volný. Pokud jsem snad projevila přání domluvit se na konkrétní hodině, abych mohla ven s kamarády (kterých beztak moc nebylo), byl z toho zase jenom řev a konstatování, jaký jsem lajdák a sobec a kdybych aspoň teda pomohla chudákovi naší mamince (nikdy jsem moc nechápala, proč je zrovna maminka takovej chudák, zvlášť, když má přece nás, ale nemělo to moc cenu řešit). Do klubů jsem nesměla, protože by mě prý docela určitě někdo znásilnil (následovalo barvité líčení, komu z okolí už se něco podobného stalo, jak dlouho to trvalo a co všecho dotyčnou pak provázelo až do smrti). Do zahraničí jsme nikdy nejezdili, jelikož rodiče zásadně neuznávají leteckou dopravu, nesnáší autobusy a vlakem by to stálo moc peněz. Návštěvy k nám nikdy nechodily (kromě babičky), protože naše rodina nesnášela lidi a protože prý náš byt prý nebyl dost hezký na to, aby ho někdo viděl.

Situaci ještě trochu komplikovalo, že Velbloud k smrti rád četl dobrodružné romány. Co z nás zbyde, když se poddáme teroru? Když nic jiného, nechci se aspoň sama před sebou stydět. Když jsem v deseti letech zjistila, že na moje kamarády doma za dvojku nikdo celé odpoledne v záchvatu afektu neřve, svým dětským rozumem jsem to vyhodnotila jako jasný teror a po vzoru svých knižních hrdinů vzala "spravedlnost" do svých rukou. Přešla jsem do resistence a krom jiného začala řvát zpátky. Myslím, že se to značně podepsalo na mém i na tátově zdraví, jalikož jeho to nezklidnilo (naopak) a já se z toho vždycky málem podělala strachy. A takhle to pokračovalo dalších deset let. Nejradši jsem měla postavy jako Robin Hood nebo Zorro mstitel, ale i ve westernech jsem si dost libovala. Asi nemusím říkat, že jsem byla docela třídní pošuk. Vzhledem k tomu, že mé já v tu dobu definoval naprostý odpor proti všemu, co jsem si sama nevybrala, měla jsem občas problémy s učiteli. Hlavně kvůli kreslení jejich podobizen při hodinách. Přesto mě měli rádi. Dodneška to moc nechápu.

Když mi bylo dvacet, stěhovali jsme se znovu. Zrovna ve chvíli, když jsem se už už málem odhodlala odejít. (Odchod mi hodně komplikovala moje zarytě křesťanská výchova a stovky etických otázek, na které jsem v tu dobu naprosto netušila odpověď.) Přesunuli jsme se najednou do dvakrát tak velkého bytu a bylo to jak sen. Najednou bylo kam se schovat, i rodiče byli spokojenější a najednou naše domácnost fungovala mnohem uvolněněji. Vzhledem k tomu, že jsem neměla ani šajn, jak vypadá funkční domácnost, propadla jsem na chvíli dojmu, že tohle je nejlepší možný život a totálně jsem vyhořela. Měla jsem problémů víc jak Jurskej park - se sebevědomím, s pozorností, s jídlem, migrény a výpadky paměti a k tomu všemu málo peněz, jelikož tátu uráželo, když jsem chodila pracovat.

A do toho všeho věčná nevyřčená otázka: opravdu umřou, když zkusím odejít? A co sourozenci? Zatratí mě za to církev? Přestat věřit v Boha se mi nechtělo, i když jsem i v téhle oblasti neměla vůbec jasno, pořád to byla naděje na nějakou spravedlnost.

Teď už bydlím jinde a i s tím, co jsem sama zjistila a načetla to stěhování vůbec nebylo lehké. Nebudu kecat, není to lehké ani teď. Rodiče máme jenom jedny a musíme je brát takové, jací jsou. Každopádně jsem se naučila jednu velice cennou věc, a to že každý den kdy je člověk svým vlastním pánem je důvod ke štěstí, jelikož většina každodenních starostí jsou prachobyčejné hovadiny. A pak taky to, že vědomosti jsou síla a jestli má jednoho vážně nakonec něco dorazit, pak to budou věci, o kterých neví.

Howgh. Velbloud domluvil!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama