Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

Muži co nenávidí ženy

21. prosince 2017 v 0:09 | Velbloud
Už od dob, co na sebe jeden týpek v Řecku tak dlouho koukal do zrcadla na hladině, až se utopil, s lidmi trpícími zmíněnou poruchou bývají často trable. Jeden si balí stovky bab v Itálii čistě pro své prasácké potěšení, jiný si nechá napráskat u Waterloo. Ve vzdálené historii se nad tím můžeme ušklíbnout. Ve stejné domáctnosti se z toho můžeme zbláznit.




Vypadá to zhruba tak, že nemáte žádné právo být slyšet nebo vidět za jiným účelem, než je prospěch narcistického člena rodiny. Nemáte soukromí. Nemáte skoro žádné kamarády, protože každý váš pohyb se sleduje. Nesmíte skoro chodit ven. Musíte být dokonalí a povinně šťastní. Jako nejstarší dítě se povinně staráte o své mladší sourozence i o oba rodiče. Nesmíte mít žádné problémy a hlavně - nesmíte mít žádné vlastní já. Nemáte právo na vlastní úspěchy ani na soukromý život. A nejhorší ze všeho - nic z toho vám nevadí, protože nic jiného neznáte a máte za to, že takhle je to správně.

Abych to upřesnila. Ne všechny osoby, které se chovají narcisticky, musejí mít nutně celou narcistickou poruchu osobnosti. Trocha narcismu je v každém z nás. Znaky poruchy byly popsány v Manuálu pro diagnostikování poruch osobnosti (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders - DSM) a tvoří je devět bodů. K diagnóze stačí splnit pět. Jsou to:

1) Ulpělá představa vlastní důležitosti
2) Představy o vlastním úspěchu, moci, inteligenci, kráse, ideální lásce...
3) Přesvědstava, že dotyčný je "speciální", nějakým způsobem lepší než ostatní
4) Vyžaduje nadměrný obdiv
5) Představa o vlastní "povolanosti" (řešit věci za všechny okolo i proti jejich vůli)
6) Vykořisťovatelský vůči ostatním
7) Nedstatek empatie (není schopen, případně nechce)
8) Závidí ostatním nebo je přesvědčen, že ostatní závidí jemu
9) Jeho chování je arogantní, povýšené a nerespektující vůči hranicím ostatních

Svému taťkovi mohu pomyslně pogratulovat, protože podle mého úsudku splňuje všechno skvěle. Něco má dokonce i navíc.

Píšu v mužském rodě, i když samozřejmě poruchou můžou trpět i ženy. Podle všeho tvoří lidé postižení narcistickou poruchou se vším všudy 1% populace USA (reprezentováno prezidentem Trumpem). Nejedná se tudíž ani zdaleka o tak častý jev, jak by se mohlo zdát z celkového nadužívání pojmu. Co je ovšem smutný fakt je, že tito lidé si svoji poruchu nevybrali. Přestože přesné příčiny poruchy jsou zatím stále nejisté, jedná se kromě vrozených predispozic hlavně o soubor obranných mechanizmů, které vznikly jako následek neléčeného traumatu z dětství, způsobeného ve většině případů jejich vlastními narcistickými rodiči. Jinými slovy, pokud jste měli tu smůlu, že s vámi rodiče v dětství zacházeli hůř než s dobytkem, pravděpodobně hrozí nebezpečí, že si nějakou tu poruchu osobnosti časem vyvinete taky (pokud se všechno nepodchytí). Stejně tak, pokud vás rodiče zmrvili tím, že vás rozmazlili (rozmazlováním se dítěti také ubližuje), máte ten stejný problém. Potíž u narcistů obecně je, že oni nikdy nejsou tím, kdo má jakýkoli problém. Při jednání s narcisem jste ten špatný, blbý, útočný, sobecký, drzý a pomatený zákonitě vždycky vy, případně jejich rodiče, případně kdokoli v okolí a tečka, vyřešeno.

Tak jednoduché to samozřejmě není.

Ve skutečnosti jádro narcismu tvoří zoufalá nejistota a pochybnost o sobě samém, v důsledku nedostatečně vyvinutého vlastního "já". Jsou jako děti. A svoje okolí považují za jakési "rozšíření své vlastní osoby". Věřte mi, s tím mám své zkušenosti. Pokud máte narcistického rodiče, jakékoli vaše sebemenší selhání je chápáno jako jeho osobní urážka a také je podobné lajdáctví důsledně trestáno. V jeho očích jste věc. Není pravda, že narcisové nedokážou milovat, někteří ano, dokážou to ale asi tak, jako to dokáže panovačné dvouleté děcko. Pěkně vztekle a sakra podmíněně.

V případě naší rodiny jsem dlouho dumala, kde je do háje ten problém. Všechno bylo naruby. Všichni byli jenom věčně "ublížení a zranění". Vzhledem k tomu, že zbytek našeho rodu (včetně mně) měl za to, že problémem jsem podle všeho já (případně některý z mých sourozenců, který se zrovna nechoval podle představ), zabralo mi čtvrt století, než jsem dost krkolomným řízením osudu narazila na jádro pudla.

Věřte nebo ne, je to zvláštní úleva najednou vidět, že vy za nic z toho všeho šílenství okolo vlastně nemůžete, nemusíte už nést ničí zodpovědnost a nikdy jste za nic z toho ani nemohli... Začalo to totiž dávno předtím než jsem se narodila, dokonce i předtím, než tvrdé domácí násilí v jejich vlastních rodinách původu navždy zformovalo oba moje rodiče.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama