Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

Nejen minulost, ale životní styl, bejby

27. prosince 2017 v 22:01 | Velbloud

.
Uzavřela jsem sázku se ségrou. Že si nikdy nenabrnknu nikoho, kdo by byl jako náš taťka. Žádnou bližší představu jsem neměla, jen to, že musí být naprosto ale úplně jiný. Někdo, s kým si budu rozumět, kdo si mě bude vážit a kdo mě docení takovou, jaká jsem. Hahaha, řehtaly se tomu sudičky ještě předtím, než jsem vůbec uměla chodit. Hahaha, ty huso! Kdyby to bylo takhle jednoduché.



Takhle jednoduché to totiž bohužel vůbec není. Jakmile člověk něco nedostal od rodičů, jako třeba respekt, dostatek nepodmíněné lásky, pozornost... No tak to prostě nemá. A jakmile to nemá, tak to logicky chce. Ale hledat to venku, místo uvinitř, je jedna z největších blbostí, jaké může udělat.

Stalo se, že po řadě nešťastných vztahových příhod, narazil Velbloud na někoho, kdo povznášel jeho Velbloudí já do nadpozemských výšin. Byl to splněný sen. Dokonalý muž. S neskrývaným zájmem o Velblouda. Až na to, že Velbloud nikdy nepatřil k důvěřivým typům a vzhledem k tomu, že o technice zvané "love-bombing" už předtím četl, stále čekal na moment, kdy nastoupí upřímnost. Nicméně to celé bylo velice, až hříšně příjemné. Pak už spíš k nasrání. A pak velice bolestivé. A nakonec hooodně děsivé...

Tvrdohlavá Velbloudí povaha evidentně poněkud dráždila onoho dominantního muže, který nesnášel jakýkoli odpor, až to začalo zavánět velmi nehezkými věcmi a Velbloud nestačil čučet, jak se to mohlo všechno takhle strašně zvrhnout a co všechno se skrývá pod jinak nečitelnou fasádou. Podle všeho to byl zářný příklad psychopata, přičemž vypadal jako psychopat, choval se jako psychopat, mluvil jako psychopat a koukal jako psychopat a já husa si všechno vyložila úplně blbě. Haha. Zjištění, že ten člověk nemá vůbec smysl pro humor nebylo úplně z nejpříjemnějších, když se rozhodl mi to dokázat... Když se bouře přehnala a Velbloud zpětně zhodnotil, že to byla 1) jedna z nejšílenějších událostí jeho života 2) je moc rád, že žije a 3) toho psychopata možná pořád miluje, dospěl Velbloud logicky k závěru, že nejspíš potřebuje pomoc a pohroužil se do odborné literatury.

S ročním odstupem můžu říct, že to byla jedna z nejpřínosnějších událostí mého žvota, která mi konečně přinesla tak dlouho hledané odpovědi na moje otázky a dala mi do ruky jasné vodítko, kam svůj život směřovat dál. Jako nejcennější poznatek si Velbloud odnesl ujištění, že jakkoli se může zdát, že už je fakt zatraceně zle, každá situace má svoje řešení. Dál i to, že každá událost může být dobrá i špatná, záleží, co si z ní člověk odnese. Že není možné skončit se "špatným" partnerem, protože určité typy nás přitahují, jelikož nám mají co dát. Je ale potřeba nemarnit čas, přispět svým dílem a posunout se dál. Že život člověk má takový, jaký si ho udělá, ale zároveň člověk je pořád jen člověk a jsou věci, které nemůže ovlivnit. A hlavně, že problémy se nemají dusit uvnitř, ale mají se říkat nahlas. A pak taky stokrát osvědčené - emoce člověk cítí, ale vládu musí mít vždycky mozek.

Když chceme prolomit kruh toho rodinného prokletí, kde nic jako funkční a upřímné vztahy neexistovlo víc jak tři generace, musíme mít přesnou představu, jestli nás k protějšku přitahují naše komplexy nebo naše pravé já. Snažit se donutit k lásce a porozumění někoho, kdo v nás vidí jenom blbou věc, protože nám tím trochu připomíná rodiče a pomohlo by nám to napravit naše dětské emoční zranění, je pitomost, pitomost, pitomost. Je to asi tak reálné, jako chtít po hladovém grizzlim, aby nám dal pusinku.
.
.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama