Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

O čem je řeč (a o čem není...)

20. prosince 2017 v 23:22 | Velbloud
Ne všechny Vánoce vypadají úplně kýčovitě ameicko-idylicky. Pětadvacáté pro mě. Pěkně kulaté. V prázdném pronajatém pokoji, mém momentálním azylu, už jsem rozdejchala všechno nakydané duševní bahno, počítám kolik peněz mě vyjde kapr, měla bych mít asi depresi, ale je mi navzdory všemu tak nějak divně lehko, trochu, jako kdyby mě právě vyzvracela velryba. Letos budu svátky trávit poprvé bez rodiny. Jedna z bezpočtu krvavých hádek nás rozeštvala každého jiným směrem a nebylo to hezké. Ráda bych se okamžitě chlácholila klasickým "to bude v pořádku", ale nebude. Čistě proto, že už si nebudu lhát - v pořádku to nikdy nebylo.




Vztahy s nejbližšími jsou složité. Přejeme si, aby byli takoví, jakými bychom je chtěli mít. Nebo aby se tomu aspoň blížili, vždyť nikdo není dokonalý. Vlastně nás často ani nikdy nenapadne, že by ti lidé, se kterými sdílíme domov, názory, geny ve skutečnosti mohli být jiní, skuteční a zranění lidé z masa a kostí a ne snůška ideálů, které si do nich ve své potřebnosti a nedospělosti promítáme. Tenhle blog jsem se nerozhodla psát proto, abych se politovala a veřejně očerňila svoje nejbližší. Všechna dětská zranění jsou úderem dospělosti osobním majetkem dotyčného, co nedostal doteď, nedostane prostě nikdy. Je to jeho výslužka, jeho zodpovědnost, čáo brácho, poraď si jak umíš.

Já jsem se rozhodla poradit si se vším. Využiju psaní jako terapie, abych přervala ten kruh vzájemného zklamání a neupřímnosti, ve ktrém se náš rod plácá už několikáté koleno. Upozorňuji - nejsem psycholog. Všechny úvahy tady jsou buď z mojí hlavy, nebo z toho, co jsem si načetla.

Takže, kdysi dávno, za devatero horami a devatero lesy, byla jednou jedna Narcistická Porucha Osobnosti a emoční rakovina zachvátila rodinu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama