Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

Svině zvaná C-PTSD

29. prosince 2017 v 1:07 | Velbloud
Hovadina číslo 7 256 987: "Šílím celý život, ale teď se osamostatním a jsem pohodě. Nic se nestalo a jedu dál."
.
.

Tohle je jednoduše kravina, protože všichni jsme jenom lidi. V případě, že jste byli 25 let vystavováni přímému ozařování rodičovské žhnoucí samolibosti, pravděpodobně jste v tuto chvíli na sračky a hromadu věcí jste od nich také prostě pochytili. Pozitivní na tom je, pokud umíme pojmenovat svůj problém, existují cesty jak se odsračkovat a pokusit se neterorizovat svoje okolí ani sebe.

Dostala jsem se k tomu oklikou, ale vlastně jasný návod se skrývá pod pojmem "Komplexní posttraumatická stresová porucha". Vlastně je to skoro ono, v angličtině se přesněji používá pojem "Narcississtic Abuse Syndrom", ale prý jsou příznaky stejné. Je to stejná věc, kterou trpí vojáci, když se vrátí z války, jen ve větším měřítku, a vzniká v situaci, kdy je subjekt dlouhodobě vystavován opakovaným útokům a situaci vnímá jako bezvýchodnou. (Kdo nezažil, težko si to představí. Je to peklo.)

Funguje asi takhle:

.
A všechno tohle skrýváte za předstírané veselí, protože ukázat, že vám je mizerně by bylo strašně sobecké. Ono si ani neuvědomujete, že je vám mizerně, protože beztak nic jiného neznáte. Takže nezbývá než předstírat.
.
Někdy to všechno provází ještě ADHD, aby byla jó sranda. To se vám potom fakt dobře učí. Nejhorší jsou tzv. "flashbacks", náhlé vzpomínky, kdy traumatickou událost prožíváte znovu a znovu, pořád dokola, docela otravné jsou taky návaly migrény. Taky mě docela ničily výpadky paměti ve stresových situacích a neschopnost vzpomenout si na některé úseky svého dětství nebo špatně zvládaný afekt. A taková úplně nejhorší věc, jsou záchvaty paniky, když se opakuje něco, co vám traumatickou událost připomene, v mém případě například když někdo ječí a přitom zírá a nemrká. Moc děsivé, jo jo. S ústníma zkouškama jsem taky měla hodně velkej problém. A do toho všeho navíc záchvaty výčitek svědomí, protože vaši rodiče jsou přece hodní a ve je musíte mít rádi, jelikož je to vaše povinnost a dlužíte jim to.

Na vině byla mimo jiné i věc zvaná "toxic shame". Je to vlastně podvědomě zakořeněný pocit, že se za sebe a svojí rodinu musíte stydět, protože máte stigma. Takový podvědomý stav, kde vlastně berete jako samozřejmost, že jste horší člověk. Což je pěkně nemocná blbost, která se musí zlikvidovat jako první. Nikdo se za sebe nemusí stydět, každý sem přišel s nějakou výbavou, do nějakých lepších nebo horších podmínek a tak to prostě je, musí se s tím poprat. Nikdo nejsme lepší ani horší.

A víte co? Jedno po druhém se to dá všechno postupně odbourat. Důležité je nejdřív prostě nutně odejít ze špatného vlivu a pak si to v hlavě pěkně srovnat. Nenechat se taky přitom moc rušit, jelikož jsme v tomto stavu doslova magnet pro predátory a všemožný jiný psychouše. Taky je docela fajn poslouchat svoje kamarády, protože jsme na sebe často vzali hodně nezdravé obrany a od lidí, kteří nás mají rádi nepodmíněně máme hodně spolehlivý feedback, co je blbě, a zároveň ujištění, že pro ně nejsme mrchy. Je děsně fajn mít spolehlivého terapeuta, o tom ale ještě napíšu, jelikož ne vždycky na něj jsou peníze (a odvaha).

Většina problémů zmizela potom, co jsem na rok odjela do zahraničí, začala užívat života, našla nové koníčky, začala dělat věci pro sebe a celkově se začala radovat a rodinu pustila z hlavy. Taky jsem nasledovala nějaká videa (jsou v oblíbených odkazech). Něco zas bohužel tak snadno změnit nejde. Potíž je, že děti narcistických rodičů obecně potlačují svoje pocity a mají hodně zakořeněné nezdravé návyky, kterých se nejde zbavit jen tak ze dne na den. Terapeut Jerry Wise ve svém videu věnovaném právě dospělým dětem narcistických rodičů doporučuje stáhnout si seznam a pěkně od Adama si pocity nastudovat a znovu v sobě objevit. Jenže, kurník, jak na to, když si tolik věcí nepamatuju? A pak jsem zjistila, co dělám.

Já jsem od přírody posera. Okolnosti tomu chtěly, že mi v bezpočtu situací nezbylo nic jiného než blufovat a tuhle vlastnost jednoduše schovat. Tudíž to Velbloud řešil jako klasik, prostě se odhlásil duchem a adiós, dělejte si na té děsivé přiblblé zemi, co chcete, já tu totiž nejsem. Celou nepříjemnou událost potom prožil duchem úplně mimo a necítil vůbec nic. Čímž si sám otevřel konto u satanáše pro svůj vlastní emoční dluh.

Disociace je nezdravá věc. Člověk ztratí kontakt se svými emocemi a tím i se sebou samým. Riskuje, že už se potom nenajde. Když jsem se o ní poprvé dočetla, zůstala jsem zase chvli jenom čučet. Při příští stresové příležitosti se mi povedlo samu sebe načapat. A co se stalo? Velbloudovi se v příštích několika dnech vrátila paměť.

Jak jsem doufám dokázala, i psychické vydírání stačí k tomu, aby si člověk nesl následky.

Je toho opravdu hodně k objevování. A pravděpodobně zbývá ještě hodně práce. Ale největší odměnou jednomu je že už nežije jako chodící mrtvola a aspoň se snaží.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AScouslons AScouslons | E-mail | Web | 24. září 2018 v 4:47 | Reagovat

Poids est comment  calleux votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment  pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent  perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque  culture  votre  determination  bat, il pompe le sang  par de  vos arteres a la  flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-generique-en-pharmacie-belgique/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama