Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

A story pokračuje...

30. ledna 2018 v 1:56 | Velbloud
Je to akorát dva týdny, co jsem obydlela znovu ostrov a kde se vzal tu se vzal, za svou polovičku mě adoptoval téměř proti mé vůli šílený německý hippie.
Ráda bych řekla, že je to vítaná změna oproti boxerům loni, ale bohužel shledávám nápadnou podobnost... Ale třea se pletu.
.

.
Nebudu lhát, že se nebojim vztahu. Za celý život skončily zatím všechny moje romantické pokusy citovou jadernou katastrofou a přestože se s každým novým pádem na držku docela hodně přiučím, moc ráda bych si dala chvli pohov. Jenže jak to tak bývá, úder přichází, když na to nejste připravení. Nehodlám lpět v roli oběti a vím, že chvíle slabosti je jasně moje chyba. Ale lidi... kdybyste ho viděli... Toto konkrétní slehání se mi povedlo právě minulý týden, když jsem se v knihovně zakecala s vysokým modrookým blonďákem (teda on se přišel zakecat se mnou, v tomhle jsem fakt nevinně), nechala si předvést jeho vůz (ve kterém bydlí), provést městem, vyslechnout si historky z pobytu v Austrálii, Švédsku, Americe a Nizozemí a najednou jsem se s ním při měsíčku líbala na pláži. A že umí panečku.
.
Sebeúctu ve mě znovu vzkřísily vyjící sirény v mém mozku, že ten člověk nejenže neskrývaně pindá o svých bejvalkách (kterých bylo navíc podle všeho požehnaně), jak kdyby o byly trofeje nad krbem, ale že navíc nemá očividně kde bydlet a já se mu předtím naivně prokecla, že mám dva pokoje za cenu jednoho. Kromě toho v červnu odjíždí a chystá se stěhovat do Austrálie. Takže pr, holomku. Podobně skvělému pokušení bych pravděpodobně propadla kdysi, když mi bylo šestnác a z celého srdce jsem milovala Bergera z muzikálu Vlasy, teď už jsem ctihodná pětadvacetiletá samostatná a nezávislá dáma. Obviously.
.
Poté, co jsem si všechno takhle pěkně vyjasnila, stejným způsobem jsem to druhý den vyjasnila i jemu, a to způsobem, jaký by můj taťka ohodnotil jako odpudivý, neatraktivní a absolutně neženský. Tudíž upřímně. Spletl se ve mně. Moc rychlé. Moc rychlé.
Mám zkušenost, že věta "Nechystám se s tebou v dohledné době spát" působí na podobné chlapy jak repelent. Většinou to zkusí ještě jednou, dvakrát a pak uznají, že se spletli, a najdou si vhodnější cíl. Tenhle ne. Divil se, to teda jo. Ale pak prohlásil, že mu to vůbec nevadí a odradit se nenechal ani náhodou. Nepomohlo ani moje zoufalé vyznání křesťanské víry. Čímž jsem se ocitla ve zcela nové situaci. Ach jo.
.
Tu situaci hodně komplikuje fakt (kterého jste si možná dokonce i všimli), že mě ten člověk neskutečně přitahuje. A nejsem si právě jistá, jestli to není tím, že je pro uzdravujícího se kodependenta (typu já) potenciálně velkou emoční hrozbou.
.
Několik dlších setkání jsem tudíž vůbec netušila na čem jsem. O sex mu evidentně v první řadě nejde, (houbelec, nevěřim, prostě stopro změnil taktiku) ale stejně tak mu nejde ani o mojí osobu. Celou dobu mele o sobě a když projevím něco vlastního mozku, okamžitě mě shodí (a tím pěkně nasere). Na druhou stranu mě ale ukazuje nejhezčí místa v okolí, slibuje kam všude mě vezme a představuje mě svým kamarádům a líbá jako bůh... A věčně kváká o jinejch ženskejch. Už na třetm rande jsem si připadala jak ochočená opička, tak jsem znovu vyjasnila situaci.
.
Nehodlám se zavazovat do žádného typu vztahu po týdenní známosti. Prostě spolu randíme a to je všechno. Nic víc nic míň, ale ať kouká zvolnit, protože začíná být zatraceně "too hot too soon". A dost se mi ulevilo. Svému slovu jsem dostála a důsledně odmítala nechat se tlačit do schůzek, které mi beztak už lezly krkem. Nehodlám se zase nechat zahnat až k tajnému nočnímu útěku do Irska jako loni, abych si na chvíli odpočinula od manipulace a věčných pokusů o tajnou kotrolu. Je to šílený, ale někteří lidé nedokážou v noci v klidu spát bez toho, aby věděli, co jste pesně celý den dělali a s kým jste se viděli. To bylo loni. A nikdy víc.
.
A manipuloval. Respektive - snažil se o to. A pokaždý, když jsem mu ten pokus vykryla věnoval mi o něco víc opravdické pozornosti. I když... těžko říct. Jakože se začal zajímat i o moje zájmy. Přestal se ke mně chovat jako ke svému majetku a stihnul si evidentně všimnout, že určité druhy chování nehodlám tolerovat. Místo toho se nejdřív párkrát pěkně naštval (haha) a následně mi začal docela hodně lichotit, představovat mě lidem jako "královnu" a hodně žárlit. Musím říct, že tenhle nový postup se mi taky nijak nelíbí (i když je to rozhodně příjemnější, než když vám lidi vyhrožujou, že vás zmlátí). A ještě jedna věc - nejde se s ním o těhle věcech otevřeně bavit.
.
Po pravdě mě hodně iritovalo, že zrovna věci, které máme společné ho rozčilovaly nejvíc. A ve všem musí bejt lepší. Jak nějký mimino...
.
Pořád nevím. Možná je to obrana a normální nezralost, malé sebevědomí, nedostatek osamostatnění se od rodičů a prakticky žádná pravidla ve výchově. Ale když jsme spolu a je emočně přítomný, ještě s nikým jsem si tak skvěle nepokecala. O všechno se zajímá, rád čte a cestuje a strašně toho ví. Je hrozně okouzlující a zábavný. Bohužel mi nepříjde, že by toho věděl nějak víc o sobě...
.
Instinkt mi říká, ať okamžitě vycouvám, zdrhnu a neriskuju, jenže mozek mi říká, že to může být normální obranná reakce, vzhledem k tomu, jak naši přistupovali k mojí výchově a vůbec. Tudíž jsem se rozhodla dát bolševikovi měsíc, aby se vybarvil. Jestli je to narcis neschopný plnohodnotného citového vztahu, časem to vypluje na povrch. Vzhledem k tomu, jakým způsobem tlačí na pilu, by měsíc snad měl stačit.
.
Hlavně doufám, že na to budu stačit já. Taky doufám, že se do té doby nezabijeme...
.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama