Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

The Glass Castle (2017)

22. ledna 2018 v 2:55 | Velbloud
Vynikající film, ale málem jsem u něj zemřela. Je to temné, zoufalé, cynicky realistické vypobnění dysfunkční rodiny se vším všudy, včetně morální agonie, kterou zažívá hlavní postava. Hodně silný kafe...
(Pozor, jsou tu spoilery)
.

Janettina rodina byla nefunkční v přesném slova smyslu. Retrospektivní pohledy zpět jsou jeden velký horor. Otec, zatížený problémy ze své vlastní traumatické minulosti utíká sám před sebou do přírody, k alkoholu a do snů mnohonásobně převyšujících realitu. Jeho šílená manželka jeho chování kryje a omlouvá jako typický kodependent a děti, jelikož jaksi nedostaly ke svým rodičům návod, samozřejmě nemají nejmenší tušení, jak se v tom všem strašném chaosu zorientovat (a je až neuvěřitelné, jak si dokážou poradit). Tím ale emoční nálož na diváka nekončí. Ono to totiž není černobílé, to by to bylo až moc snadné. Podle mě k šílenství člověka nedohání vždycky jenom to, jak je to v rodině občas zlé, ale hlavně to, jak moc by to mohlo být dobré, kdyby... A to i v té nefungující. Nevím, jestli to vyzní pochopitelně... Vstup do dospělosti je pak něco jako studená sprcha, která je ve filmu ukázná dokonale.

Nicméně, když jsem si přečetla komentáře dospěla jsem k záěru, že na stejnou věc může být nazíráno hodně způsoby. K tomu, abych se na "The Glass Castle" podívala mě navedlo video mého oblíbeného youtubera-terapeuta Marka Smithe, který byl závěrem filmu doslova znechucen a vyzýval všechny děti narcistických rodičů, ať se na to nedívaj (ano, asi jsem si prostě nemohla pomoct). Hlavní postavu (otce) diagnostikoval jako typického manipulátora, lháře a narcistu, který byl Hollywoodem zidealizován do podoby "svérázného dobromyslného snílka" navzdory těžké emoční újmě, kterou způsobil svým dětem (reprezentovaným hlavně totálně parentifikovanou Janette). Dle Marka byl otec ve filmu typická zrůda a !SPOILER! konec, kdy se na smrtelné posteli usmířil s dcerou, byl z terapeutického hlediska přímo těžce škodlivý.

Na druhou stranu, komentáře na ČSFD i na IMDB si zase notovaly nostalgicky nad vastním dětstvím, které nebylo ideální, stejně jako ve filmu, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Z toho jsem byla zděšená zase já.

Přišlo mi to na jednu stranu hodně zajímavé. Myslím si, že to, jak moc je člověk filmem otřesen, se přímo odvíjí od velikosti traumat, které si sám nese a od míry, do jaké to vůbec sám sobě přiznal. Vysvětluje to, proč Mark (který dobře ví, o čem mluví) byl filmem totálně šokován a někdo jiný je schopný jen nostalgicky poznamenat "ach ano, vždyť každá rodina je do určité míry dysfunkční". Ano, to je pravda. Ale...

Etické a citové dilema Janette je tu naprosto skvěle vystiženo. Je správné nenávidět vlastního otce? Byl to dobrý nebo špatný člověk? Byl to chudák? Byl to slaboch? Měl svou rodinu rád, nebo myslel jen na sebe? A co si to k sakru vůbec myslel? A to samé její matka... To jsou podle mého názoru otázky, které si lidé v situaci, kdy se narodili do dysfunkční rodiny plné zraněných lidí a zvířených emocí, vůbec nesmí pokládat. Osobně si myslím, že špatní nejsou lidé, ale jejich skutky. A na každý čin, špatný i dobrý, by měla být adekvátní reakce. Podle mého názoru člověk ani nemá na výběr, protože odříznutí se od vlastní rodiny způsobuje obrovské citové zranění všem. Ale zavírat oči se nesmí...

!SPOILER! To se smrtelnou postelí bylo hodně kontroverzní. Smrt v rodině je těžká i když vztahy a emoce jsou více méně vyjasněné. V dysfunkční rodině to je neuvěřitelně komplikovaná a bolestivá událost, která může nejen úplně změnit roinnou dynamiku, ale většinou se nedořešené emoce způsobené komplikovaným truchlením táhnou dál ještě mnoho let. Není to vůbec tak jednoduché, že se jeden omluví, druhý rozbrečí a všechno je najednou správně, takovou zrůdnou blbost může vyprodukovat jenom Hollywood. Musela jsem se docela cynicky zasmát, jak ten happy-end elegantně vymysleli - otec s omluvou mrtev a rodina najednou veselá a funkční. A tohle se nám snaží prodat jako idylku?

V jedné věci ale zase nemůžu úplně souhlasit s Markem, který soptil nad otcovou grandiozností a vymýšlením nesplnitelných snů. Ano, postava hlavy rodiny způsobila společně se svou ženou neuvěřitelnou emoční paseku na svých dětech, nicméně to byl velice nemocný člověk, né satan. Mnohem horší mi přišlo, že se nedokázal soustředit a splnit žádný ze svých snů. Ani nějaký malý. To by totiž podle mě pro něj byla cesta ven... Úplně chápu zoufalou frustraci jeho dcery.

Celkově to je velice silný film, ale podle mého názoru, by se měl dávat při natáčení podobných věcí veliký pozor, aby to nebylo chápáno jako omlouvání neomluvitelného chování. Všechny zúčastněné postavy si prošly peklem, a to je prostě fakt.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama