Zápisky velblouda z války, kterou nikdo nevidí.

Výčitky svědomí a komplexy

2. ledna 2018 v 16:05 | Velbloud
Aneb pestrá škála pocitů, díky kterým se cítíme jako odpadky. Angličtina pro to má evidentně z praktckých účelů slovo o pouhých pěti písmenkách - GUILT.


Vina je pocit odpovědnosti za nějaké pravé nebo domnělé zlo nebo nespravedlnost. Může být tedy skutečná nebo falešná, cítit můžeme vinu vlastní nebo i vinu cizí. Někdy víme moc dobře, že máme výčitky svědomí, někdy cítíme vinu prostě podvědomě. Vina je jedovatá pro naše sebevědomí a působí jako velice efektivní zábrana cítit v životě štěstí. Je to ten nejhorší způsob, jak můžeme trestat sami sebe, a to i v případech, že jednáme v souladu se svým svědomím. Je to také mocný nástroj manipulace. Vina je odporná a nebezpečná, protože člověka pomalu okrádá o jeho integritu a nechává za sebou jen neorganioaný bordel negativních emocí.

Vina je převlečený hněv, zklamání nebo hanba za něco, za co můžeme nebo i za co nemůžeme.

Je celkem logické, že se tudíž snažíme zlo napravit. Nesmíme to ale motat. Skutečná vina, pramení z našeho zklamání z nás samých. Nějakým způsobem jsme nedokázali dostát svým standardům a cítíme se za to mizerně. Nicméně, aby byla skutečná, musí být v našich silách ji ovládat - tím, že buď zamakáme a svou situaci změníme nebo se smíříme se skutečností a upravíme jí svoje standardy. Je to občas obtížné, protože člověk na sebe často pohlíží skrz měřítko svých rodičů a za sebemenší chybu se má tendence nelidsky obviňovat. V zájmu zachování zdraví je tedy potřeba vytvořit si měřítko vlastní.

Jako příklad uvdu něco aktuálního. Poslední půlrok jsem se cítila jako hromada hnoje, jelikož jsem neměla žádný pořádný bydlení, žádnou pořádnou práci, skoro žádný peníze a v porovnání se svými kamarády (jejichž rodiny neprovádějí opičí kusy nebo kteří svoje rodiče prostě poslouchají) jsem působila jako totální cvok, který si vystudoval práva a pak si utekla do jiného (navíc menšího) města, na pokoj s lidmi, které ani neznal, aby se svému oboru nejen že nevěnoval a nevydělal tím pádem žádné peníze, ale kde navíc ani neměl skoro žádné kamarády a tudíž si musel najít kamarády úplně nové. Ho ho ho.

Řeším to tak, že si říkám, že na druhou stranu, sice tady pořád bydlim jako Lebowskej (navíc bez koberce), ale za ten půlrok, co tu jsem, jsem se zvládla odrazit, najít si džob, najít si kámoše a zjistit co chci a nechci. Taky jsem zvládla udělat jazykový testy, podat si přihlášku na postgraduální studium v Británii, být přijatá a zařídit všechny administrativy kolem. A můžu tam odjet s vědomím, že nemusím utíkat, protože tak dva měsíce šetření a mohla bych se přesunout do lepšího bytu a díky směnám krátkej/dlouhej tejden bych mohla hledat práci, která by mi vyhovovala líp. Ale baví mě ta práce? Ne. Líbí se mi Brno? Jo, ale na dlouhodobý bydlení to tu pro mě nějak neni. Chci dělat úředníka? Ne. Chci dělat advokáta? Ne. Chci sdílet pokoj s někym jinym? Ne, i když jsou spolubydlící skvělí, chci konečně mít svůj vlastní pokoj. V tomhle případě jsem nedokázala naplnit svoje požadavky bydlení, práci a zázemí a cítila se tudíž jako hnůj. Asi by to šlo, ale zabralo by to ještě čas. Proto jdu zpátky do Británie.

Falešná vina naopak znamená, že nežijeme očekávání někoho jiného a cítíme se kvůli tomu jako bastardi. Drtivá většina viny, kterou lidé cítí, je falešná. Není ani moc překvapivé, že ta nejhorší pochází od našich nejbližších. A ve skutečnosti to není vina - je to vztek, že nás okolí nutí k něčemu, co se vůbec neshoduje s naším charakterem, našimi sny, našimi přáními... A že nám dokonce v realizaci vlastních snů aktivně brání. A místo toho, říct dotyčnému, že nám nemá co žvástat do toho, jak žijeme, tak ten vztek radši držíme v sobě, aby nebylo zle. Z toho je pak ten pocit viny.

Nebo dokonce sebereme bobky a slušně vysvětlíme, že jsme samostatné autonomní osoby, co si můžou dělat, co chtějí a v následujících měsících příjmáme v e-mailech splašky obviňování a zvířených emocí celé (i rozšířené) rodiny, co že jsme si to dovolili za neslýchanou a zákeřnou zradu. Tady to zas je vztek z toho, že většina lidí ve vlastní rodině nejsou takoví, jací by se mi líbili (jako třeba tolerantní, milí, přející a empatičtí) a že se s tím budu muset popasovat. Je to děs.

Vina je plíživá a má stovky podob. K tomu, aby se člověk mohl posunout dál se musí vypořádat s úplně všemy, nebo to bude dál dělat pěknou paseku. Někde jsem četla, že neřešit vinu, je jako nechtít léčit rakovinu. Jednoho to prostě časem zlikviduje.

Žijte blaze na podlaze, moji milí zvrhlíci, všichni jste skvělí a vaše postřehy a komentáře jsou příjmány s vděkem a bujaými oslavami.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama